Tento týden jsme slyšeli, že prezident Putin mobilizuje dalších 300 tisíc rezervistů. Že čínský prezident se připravuje na válku. Že Ázerbájdžán útočí na Arménii. Média se předhánějí ve zlých zprávách. Čtou je vůbec lidé? Nevím.
Tichá mlčící většina se nijak neprojevuje. Uvědomuje si ale, co se děje? Co by se mohlo dít? Upřímně – nevím.
Jsem matkou šesti dětí. Nestydím se za to, jak jsem je vychovala, jaké vědomosti a dovednosti jsem jim dala do života. Mám chytré, hodné a čestné děti. Vzdělané, jak nejlépe to šlo. Ale přesto si dnes nejsem jistá, zda to stačí.
Evropa, ten nádherný, kulturní a vzdělaný světadíl, se po sedmdesáti letech opět potácí na pokraji válečné propasti. A já si nepříjemně uvědomuji, že na něco podobného nejsme nikdo z nás připraveni. Nevíme, co dělat, kdyby válečná fronta dorazila až k nám. Kdybychom se museli bránit se zbraní v ruce. Kdyby bylo potřeba se skrývat, aby nás nepřítel nenašel. Kdybychom museli žít z toho, co nám poskytne příroda. Kdyby bylo naše přežití založeno na umění se rychle schovat, na dovednosti se zbavit radioaktivního spadu, na znalostech, kde získat jídlo, kde najít pomoc…
Mou generaci pronásledoval přízrak atomové války. Ve školách jsme se proto učili zacházet s plynovými maskami. Běhali jsme do školního krytu. Učili jsme se zacházet s mapami. Házeli jsme gumovými granáty, stříleli ze vzduchovky… A to všechno nám připadalo jako zbytečné. A když přišel svobodný rok 1989, měli jsme pocit, že už to nikdy, ale opravdu nikdy nebudeme potřebovat. Aspoň tady v Evropě ne.
Ale dnes si vůbec nejsem jistá, že to tak opravdu je. Co když jsou mezi tím domobranectvím, které jsme tehdy považovali za balast, znalosti a dovednosti, které mohou zachránit životy mých dětí?!
Jako matka jsem své děti naučila mnoha věcem, dobrým, užitečným, mravním… ale tváří v tvář dnešní geopolitické situaci si říkám, zda jsem na něco přeci jen nezapomněla.
Neměly bychom jako ženy znát i věci k přežití, abychom je mohly předávat svým dětem? Když vidím, čtu a slyším, co se děje ženám pět set kilometrů od nás na východ, na Ukrajině, zdá se mi, že existují dovednosti, které jsme k naší škodě zapomněly. S trochou pohrdání zahodily. A že jsme neudělaly dobře.
A ještě hůře, že tu s námi není nikdo, kdo by nás to opět naučil. Naši muži jsou skvělí muži, ale řada z nich potřebuje ke své skvělosti klimatizované kanceláře, silná auta a širokopásmové připojení k internetu. Možná… možná je proto opět na nás, ženách, abychom se zase rychle doučily věci, které naše děti potřebují – aby zůstaly ještě dlouho našimi dětmi.
Ivana Tykač,
