Taky jste jako děti občas toužili být dospělí? Smět aspoň na chvíli dělat stejné věci jako oni? Ne zrovna vařit svíčkovou, umývat záchod nebo štípat dříví, ale být vzhůru dlouho do noci, vydělávat si vlastní peníze nebo třeba řídit auto?
Byly mi asi čtyři roky, když můj táta opravoval svůj starý náklaďák a já se mu motala pod nohama. On pečlivě brusným papírem odstraňoval starý lak z karoserie a když viděl, jak moc chci tuhle práci dělat s ním, dal mi kousek svého šmirglu a dovolil, abych mu pomáhala. Byla jsem v sedmém nebi. Já a můj táta jsme spolu dělali dospěláckou práci. Večer pak opravu auta dokončil, obroušená místa pečlivě zakytoval a natřel. Společný zážitek mě tak uchvátil, že jsem druhý den potají vstala a běžela čerstvě nalakované auto znovu brousit, abych tátu překvapila. Asi si umíte představit, co s ním to překvapení udělalo. Málem dostal infarkt a já svou první životní lekci, že ne vždy je naše pomoc druhými vítána, když správně neodhadneme situaci.
Když jsem se stala mámou, i moje vlastní děti mi x-krát pomáhaly tak, že nadělaly víc škody než užitku. Určitě to znáte, třeba společné vánoční pečení, kdy je víc těsta na podlaze než na plechu. Zalévání květin s těmi nejmenšími, kdy rostlinám pod náporem vody málem uhnijí kořeny. V rodinném archivu mám i historku o tom, jak mi jedno z mých dětí chtělo zcela vážně pomoci vyžehlit horkou žehličkou zmačkané igelitové tašky (žehličku už jsem nezachránila, dítě i byt před požárem naštěstí ano). Každý máme z dětství i z výchovy dětí spousty příběhů a historek, ať už vlastních, nebo těch zprostředkovaných. A pak si je každý rok připomínáme během oslav narozenin a koulíme na sebe očima, proč je zase vytahujeme.
Pomáhat dospělákům znamená pro děti přiblížit se jim, napodobit je, být jako oni. V jejich dětských očích jsou dospělí větší, moudřejší i mocnější. Zatímco my rodiče dětem pomáháme na začátku jejich životní cesty, ony se našimi významnými učiteli stávají později. Připomínají nám umění lásky, bezprostřední radosti, bezelstnosti. To je to, co my dospělí postupně ztrácíme a jen díky našim dětem to znovu nalézáme.
Děti jsou zázrak, děti jsou naše budoucnost, děti jsou naše všechno. Děti jsou jako zrcadla, co odrážejí naši lásku. Mám jich doma šest, tak věřte, že vím, o čem mluvím.
Až Vám dnes, na Den dětí, bude Vaše dítko ťukat na rameno a významně hlásit: „Mamí, tatí, já mám dneska svátek, co budeme dělat?“ buďte šťastní, že ho chce slavit s Vámi a koukejte si to s ním ještě pořádně užít.
Šťastný a veselý den, prožitý s Vašimi dětmi, Vám přeje…
Ivana Tykač,
