Měsíční sloupek Ivany

Rodina je záchrannou vestou v bouřlivém moři života. Slova britské spisovatelky J. K. Rowlingové si zvlášť v dnešní době, plné nepředvídatelných událostí, vybavuji stále častěji. A teď v květnu, kdy si Den rodiny každoročně připomínáme, mě napadá: Jaká vlastně je dnešní rodina? Jak se její podoba a poslání proměnily v čase? Ještě v nedávné historii byly rodiny významně větší než ty naše současné. Rodiče v nich žili nejen s dětmi, ale i s prarodiči, tetami a strýci a zachovávaly si velké množství rituálů, které dnes už nenajdeme nebo se objevují jen velice vzácně. Patriarcha sedával ve svém křesle na čestném místě. Děti měly své malé povinnosti, kterými přispívaly k blahu všech. Rodina měla své zesnulé, na které důstojně vzpomínala. U velkých svátků se rodinný kruh rozšiřoval – do obdarovávání se počítala i zvířata, malé dárky dostávaly dokonce i stromy. Rodina vystupovala ze svého soukromí a otevírala dveře chudákům – na prahu získávali výslužku ti, co neměli to štěstí, aby svou vlastní rodinu měli. Ti, co se bez rodiny, bez lásky, bez dětí, o které by se mohli opřít, toulali světem.

Dnes (ke škodě všech) roste počet tzv. single domácností. Sebevědomá soběstačnost je hrdá a obdivuhodná. To ale platí hlavně pro období míru a prosperity. V době, kdy jsou země ochromeny válkou a svět ohrožuje pandemie, je všechno jinak. A situace zřejmě nebude dlouho lepší. Nutnost se uskromnit, strach, snaha nepřijít o práci, se promítne do života většiny rodin a nejtíživěji to ponesou ti, kteří jsou v závislém postavení – děti, senioři a nemocní. Bude záležet na tom, jak silnou má každá rodina vnitřní záchrannou síť, jak se dokáže o své členy postarat.

Ekonomické dopady budou kruté. Přestože budou lidé dál poctivě pracovat, za vydělané peníze si koupí stále méně. Užijí si za to méně kultury, sportu, méně všeho. Úspory bude polykat inflace, do toho přijde první zima s astronomickými částkami za energie. Už žádné vyhazování peněz za zbytečnosti.

Kolik rodin to postihne tak, že se jim docela změní život? Kolik jich bude muset volit mezi teplem a jídlem? Už před covidem-19, ve zlaté době hojnosti, bylo hodně rodin, které nedokázaly zaplatit dětem obědy ve škole. Nyní jich astronomicky přibývá – kolik ještě nových se jich propadne do této bezmoci?

Říká se, že nejméně jsou viditelné jevy, které trvají dlouhou dobu. Nejde ale jen o tání ledovců. Také chudnutí a s tím spojený strach jsou takové jevy, které zvolna zvyšují tlak ve společnosti. Na vysokou inflaci a bombardovaná ukrajinská města nemáme nikdo jednoduchý lék. Jediné, co můžeme dělat, je podpořit psychiku a pomáhat těm, kteří nerozumí tomu, co se kolem nich děje a nemohou ani nic změnit. Patří do toho i děti – je třeba jim dnes častěji než dřív trpělivě vysvětlovat, že dnešní svět není nic výjimečného. Neblíží se zánik planety. To jen kolo dějin se otočilo a musíme projít špatným obdobím, aby se zase vrátily dobré roky. A v tom je a bude nezastupitelná role rodiny. Tato její úloha se historicky nemění. Dokáže přesouvat potřeby mezi jednotlivými členy. Nejen ty materiální, ale i potřeby lásky, jistoty, bezpečí.

Rodina je místo, bez kterého nemohou děti existovat. Z ní vyrážejí na průzkumné výpravy a do ní se zase vracejí, aby načerpaly sil. V těžkých dobách je rodina často tou jedinou jistotou, o kterou se mohou opřít a kde se mohou schovat.

Patřím do rodiny, která je na dnešní dobu velká a poměrně složitá. Jsem ale šťastná, že je právě taková. Každý v ní máme své místo. Snažím se v této složité době být co nejvíce se svými dětmi a povídat si s nimi. Ne nutně o válce nebo těžkostech. Spíš o tom, co prožívají, co je baví nebo trápí. Ukázat jim, co v rodině znamená láska. Aby věděly, jaký je hlavní smysl života, když se mimo rodinu dějí věci, které nemohou ovlivnit. To je znalost, kterou budou do života v nejbližších měsících a letech potřebovat nejvíce. 

Chraňte si rodinu i Vy – je to záchranný kruh, který je dobré mít na lodi života stále po ruce.

Ivana Tykač,

  • Je pátek. Jak se říká v Americe, Thank God it's Friday. A já jsem dnes jen na skok v práci, protože jedna z mých dcer je právě v Česku a chci s ní strávit den. Procházím krásnými novými prostory své
  • Když nás začne bolet zub, nepříjemně se ozve koleno po kondičním běhu nebo nás zradí páteř po celodenním sezení u počítače, většinou neotálíme a jdeme k lékaři. Fyzické neduhy řešíme se stejnou razancí, s jakou kontrolujeme stav našeho bankovního konta.
  • S rostoucím datem v srpnovém kalendáři se zvyšuje i moje nervozita. Sleduji svoji dvacetiletou dceru a tuším, že brzy přijde její věta: “Mami, tak já už asi pojedu”. Má tím na mysli, že prázdniny končí a tím i její “prázdninová
  • Útočí na vzácná umělecká díla, lepí se k vozovkám a blokují dopravu, ochromují provoz na letištích, atd.. Účastníci protestních akcí, které v posledních měsících zaplavily nejen evropské metropole, už dávno neprojevují jen legitimní občanskou neposlušnost, ale jsou čím dál častěji
  • Během nich jsme poprvé poznali, jak chutná moře, potkali první lásku, zažili spaní pod širou oblohou, zjistili, že nejlepší buřty jsou ty opečené na vlastnoručně ořezaném klacku nebo že po borůvkách zůstanou pusy nadlouho modré jako obloha a po jahodách
  • Matky. Vychovávají nás, tiší každou bolest, otírají moře slz i odřená kolena. Učí nás prát se se životem i obdivovat všechny jeho krásy. Právě jim (stejně jako otcům) vděčíme za to, jací jsme, za svou podstatu. Jedna moje známá kdysi
  • Viděl jsem to vlevo dole. Na tato památná slova Miloše Zemana si jistě všichni dobře vzpomínáme. Byla o článku, který podle bývalého prezidenta vyšel v předválečném časopisu Přítomnost. Jenže ani celá hradní kancelář, ani nikdo jiný, článek v archivech dodnes
  • Měla velké kostěné brýle a ohnivě rudé vlasy, mluvila třemi jazyky a byla tak přísná, že v jejích hodinách si nikdo nedovolil ani zakašlat. Zásadně se nedržela školních osnov, ale její výklady byly tak poutavé, že si nevzpomínám, že bych
  • Prásk. Velká sněhová koule mně míří přímo za krk. Za ní další. A ještě jedna. Jsme na horách, bělostné vločky nám padají do tváře a už dobrou hodinu vedeme s dcerou velkou sněhovou bitvu, v níž na plné čáře prohrávám.
  • Vzpomenete si ještě, co jsme prožívali zhruba touto dobou před třemi lety? Tehdy jsem si byla jistá, že si ty ponuré zimní dny budu pamatovat už navždycky. Zavřené všechny školy. Omezení pro občany i podniky. Vylidněné ulice, prázdná města, nepřístupné
  • Je ráno, budík zvoní už potřetí. Otvíráme rozespalé oči a vstáváme do nového dne. Po cestě do kuchyně sbíráme pohozené svršky a rovnou zapínáme první pračku. Probouzíme děti, obstaráváme snídaně, svačiny (a křečka). Znovu probouzíme děti, přerazíme se přitom o
  • Buchtičky se šodó, rajská nebo kopečkové rizoto. Vzpomínáte si, který školní oběd jste měli, jako dítě, nejraději? Školní jídelna v nás vyvolává nostalgické vzpomínky a školní obědy jsou velké téma i dnes. Co je na nich tak zvláštního? Mám pocit,
  • Představte si, jak ráno otvíráte svůj účet na sociálních sítích, máte tisíce followerů a mezi roky nastřádanou komunitu sdílíte svoje názory či jen vesele diskutujete. Uplyne pár hodin, a všechny vaše příspěvky a komentáře letí do koše. Účet vám totiž
  • Před pár dny mi kamarádka ze Švýcarska vyprávěla úsměvnou historku svého 14letého syna. Její všetečný student vytvořil úžasnou školní esej na téma "Commonwealth - prosazování demokracie a lidských práv ve světě". Bylo to výstižné a čtivé dílo, propracovaný text, dokonalá
  • Ostrá kampaň letošních voleb je za námi a mne naplňuje radostí, že výsledek nevedl k žádným protestům na náměstích. Po prvním kole voleb jsem, podobně jako většina, začala vnímat vyostřenou atmosféru ve společnosti a představuji si nyní, jak by to
  • Všechny dárky už jsme rozbalili, cukroví snědli, navštívili celou širokou rodinu, novoroční šampaňské vyprchalo a my se můžeme vrhnout do roku 2023. Pohnutých 12 měsíců, které máme za sebou, jsme prožili ve znamení inflačního šoku. Byl to rok, na kterém
  • Po pěti letech dostaneme pod stromeček opět prezidentskou kampaň a pár dní po Třech králích i prezidentské volby. Před více než dvěma tisíci lety lidé v čase, který dnes nazýváme předvánočním, čekali na spasitele, který zatím nepřišel. My můžeme jen
  • Co všechno se dá stihnout za 10 let? Prvňáček, který usedá poprvé do školních lavic, je za 10 let hotový člověk se spoustou znalostí. Nasaje za tu dobu hromady informací, potká spoustu lidí, rukama mu prochází hory knih. Deset let
  • Tento týden jsme slyšeli, že prezident Putin mobilizuje dalších 300 tisíc rezervistů. Že čínský prezident se připravuje na válku. Že Ázerbájdžán útočí na Arménii. Média se předhánějí ve zlých zprávách. Čtou je vůbec lidé? Nevím.
  • Když německé nakladatelství Ravensburger koncem srpna oznámilo stažení několika dětských knih na motivy příběhů o Vinnetouovi kvůli „obvinění z folklorních stereotypů o původních obyvatelích Severní Ameriky a nevhodném přivlastňování jejich kultury“, zkoušela jsem si představit své dětství bez něj. Mladý
  • Měli jsme dva hrníčky, čtyři talíře vyzdobené sluníčky přímo od malíře, cukru na pět hromádek, čtyři knížky pohádek, dva prstýnky na splátky, prázdné přihrádky...
  • Asi všichni občas míváme období, kdy se na nás valí jedna špatná zpráva za druhou, kdy jsme neklidní, podráždění a docházejí nám síly. Naše mysl je zahlcena starostmi a my se nutně potřebujeme alespoň na chvíli zastavit a najít klid
  • Jednadvacátého srpna 1968 jsem sice byla devítiměsíční nemluvně, ale dramatické události tehdejších dní se mi stejně svým zvláštním způsobem zapsaly pod kůži. Těžko si je mohu pamatovat, ale v důsledku autentického vyprávění mojí maminky se mi její zážitky z té
  • „Přátelství je součástí lidského štěstí,“ říkával Jan Werich a „Přátelství činí naše štěstí zářivějším, zvyšuje jeho třpyt. Neštěstí pak činí snesitelnějším, poněvadž je sdílí a snáší s námi společně,“ zapsal si na stejné téma o více než dva tisíce let
  • Prázdniny. Toto slovo podvědomě vyvolává slast. Evokuje sladké nicnedělání, slunce, vodu a smích. Myslím, že neexistuje jiné školní slovo, pro které by děti dosud nevymyslely žádný posměšný, nebo dokonce hanlivý výraz, a to je podle mě jasný důkaz, jak posvátnou
  • Jaký byl první důležitý muž Vašeho života? Že by snad ten roztomilý blonďáček ze školky, který Vás praštil bábovkou tak, až Vám vyhrkly slzy a on Vám je pak utíral posmrkaným kapesníkem? Nebo snad o pár let později jiný spolužák,

Subscribe

Do you want to subscribe to news from ivanatykac.com? Subscribe and have news regularly sent to your e-mail inbox.