Představte si, jak ráno otvíráte svůj účet na sociálních sítích, máte tisíce followerů a mezi roky nastřádanou komunitu sdílíte svoje názory či jen vesele diskutujete. Uplyne pár hodin, a všechny vaše příspěvky a komentáře letí do koše. Účet vám totiž vypnuli.
Z vlastní zkušenosti víte, že Facebook, často zcela bez povšimnutí, nechává otevřeně kolovat nenávistné příspěvky i komentáře, ve kterých lidé někomu vyhrožují násilím či ho nevybíravým způsobem dehonestují. A najednou, jako by neměřili stejným metrem, zakážou současně nekorektní humor někomu, jehož záměr nebyl nijak nenávistný nebo podněcující k násilí. Anebo vám účet na Facebooku zmizí bez zjevného důvodu, jako se to před časem stalo naší obecně prospěšné společnosti Women For Women. Domoci se vysvětlení u globální společnosti, pro kterou je mezi dvěma miliardami účtů jeden s několika tisíci sledujících jen něco, jako zrnko písku v poušti, je nemožné a výsledek je frustrující.
Je tento přístup technologických společností férový? Mohou si to vlastně soukromé firmy s obrovským dosahem a velkou společenskou odpovědností a téměř monopolem na sociální komunikaci dovolit? Nebo jde o šikanu a často krajní rozhodnutí, které ohrožuje demokratické principy ve společnosti? A jak tedy v současnosti účinně omezit šíření nenávisti a dezinformací ve veřejném prostoru bez nepřiměřeného zasahování do svobody slova?
Od samého počátku je jasné, že vztah mezi Facebookem, nebo jinou platformou a jeho uživateli je oboustranně dobrovolný. Uživatel se může kdykoliv rozhodnout odejít, stejně jako sociální platforma mu může kdykoliv svoje služby přestat poskytovat. Měla by ale podmínky „deplatformizace“ jasně vymezit ve chvíli, kdy na ní uživatel vstupuje, aby dokázal sám jasně posoudit, kdy porušuje ona nejasná „pravidla komunity“ a kdy ještě ne.
Blokování, nahlašování a právě snahy o deplatformizaci jsou čím dál častěji aplikované metody, kterými paradoxně nejčastěji liberální demokraté vytěsňují a ostrakizují jiné názory a umlčují kritiku. Jakoby jim nedocházelo, že tím sami ohrožují podstatu liberální demokracie. Místo, aby umožnili střet různých názorů, prosazují názor jediný a podle nich správný, čímž vylučují pluralismus, názorovou rozmanitost a respekt k jiným postojům. V západním světě stále více dominuje názorový směr, který ve jménu politické korektnosti a úzkostné snahy se nikoho ani trochu nedotknout, potlačuje veškeré projevy kritiky sebe sama. Přitom není jasné, která dogmata momentálně platí. Je dnes ráno pohlaví 40, 70, nebo už 94? Je možné polemizovat s Gretou Thunberg, nebo už je nedotknutelná? Smí se ještě dělat si legraci z přepjatého aktivismu, nebo už je to utlačování menšiny? Ve světě, kde důležité pozice ve vládě, na univerzitách, ve firmách, ve sportu a v řadě dalších odvětví obsadili zastánci jednoho progresivistického pohledu na svět, je stále těžší říci, kdo je vlastně většina a kdo menšina.
Deplatformizaci zažívají pravicově smýšlející osobnosti také kvůli kritice dalších témat woke agendy, např. kritické rasové teorie, genderismu nebo hysterie kolem covidových opatření. U některých z nich se aktivisté nezastavili jen u oklešťování svobody názoru, ale pustili se i do likvidace po finanční stránce. Podobně, jako nutí banky, aby nefinancovaly projekty zahrnující využití fosilních zdrojů energie, vyvíjejí tlak na to, aby osobnostem s nepohodlnými názory byly rušeny účty. V dnešní době, kdy sociální sítě Facebook a Twitter mají prakticky monopol na sociální interakce a bez bankovního účtu se neobejdete, je to znepokojující připomínka prognostické pravdivosti Orwellova románu „1984“ o hrozbách naprosté nadvlády společnosti nad nepohodlnými jednotlivci.
Svobodu vyjadřovat se podle vlastního svědomí si nesmíme nechat vzít. Ani aktivisty, ani oponenty, ani technologiemi. Každý, kdo se setká s diskriminací možnosti vyjádřit svůj názor nebo omezením svobody projevu, by se měl ozvat. Máme soudy, vysílací rady, ombudsmana, zastupitelskou demokracii. I když jsou sněmovní volby jednou za čtyři roky, můžeme kontaktovat naše volené zástupce a vytvořit protiklad tlaku, který se nás snaží zpracovat jen do jednoho směru myšlení.
Každý z nás k tomu může přispět sám svou vlastní velkorysostí k lidem kolem sebe. Schopnost přijmout názor druhého se učíme už během komunikace v rodině, v diskusích s přáteli a známými. To, že mají naši blízcí jiné postoje či přesvědčení nám může být někdy nepříjemné, ale projevíme-li toleranci k jejich jinakosti, třeba zase příště oni projeví ochotu naslouchat nám a nebudou chtít nad námi rovnou zlomit hůl 🙂
Ivana Tykač,
