Byla jsem na dovolené. V Austrálii. V krásném domě s obrovskou zahradou, uprostřed úžasné přírody, s medvídkem koalou a alpakami kousek od domu. I když ona to dovolená tak úplně nebyla. Mojí hlavní rolí byla totiž role manželky.
Abyste mi rozuměly, ženou svého muže jsem moc ráda. Když mluvím o roli manželky, mám na mysli spíš soubor činností, které jsou s ní spojené. Nejen reprezentace. Ale úklid. Vaření. Praní. Neustálé okřikování všech, že talíř fakt patří do myčky, ne vedle ní. NE VEDLE! Žehlení. Nakupování. A není to nakupování šatiček a bot. Ani krémů a rtěnek. Nakupování potravin. Dělání úkolů s dětmi. Mytí bot. Dál už radši pokračovat nebudu, už teď se mi z toho točí hlava. No, a takhle nějak jsem trávila „dovolenou“. A pořád se mi honila v myšlenkách jedna věta: být manželkou je někdy fakt full-time job, nepřijde vám?
Přiletím do Česka a čtu, že vláda plánuje, aby měly velké korporace povinnost zajistit ve vedení alespoň třetinu žen. Nic proti, ale myslím si, že je jasné, proč tam ženy nejsou. Proč jsou všude samí chlapi. Proč asi. Protože ženy na to prostě nemají čas. Musejí dělat domácí práce. Uklízet. Kdyby se nemusely každý den starat o provoz rodiny, byly by všude. I ve vládě. Místo toho dělají „neplacenou práci“, jak tomu říkám. Zkuste tomu tak taky říkat, budu šťastná. Když to začneme říkat odteď my všechny, tak… jen si to zkuste představit.
Přiznám se vám, uklízení nemám moc ráda. Když jsem se poprvé v životě zamyslela nad tím, co chci a co nechci, bylo mi dvanáct, tak jsem si mimo jiné řekla, že chci mít vždycky paní na úklid. Došlo mi, že mě uklízení nebaví a je to pro mě ztráta času. Tudíž jsem se snažila zařídit si od té chvíle život tak, abych nemusela. Ne vždycky to fungovalo a pochopitelně uklízím i teď. Ale proč o tom mluvím? Tehdy to bylo poprvé, kdy jsem si uvědomila, že nechci dělat práci, která mě nebaví. A za kterou mi nikdo nezaplatí. Neplacenou práci.
Minulý rok jsme založili náš nový institut Solvo. Solvo znamená „odemykat“, je to hezké krátké slovo, ale hlavně parta chytrých lidí, která chce zkoumat pocity a potenciál českých žen. Za krátkou dobu jsme, díky práci mých kolegů, zvládli zrealizovat několik velkých průzkumů veřejného mínění na české populaci s cílem zjistit, jak se cítí české ženy a třeba i české děti. Děti pořešíme někdy později, ale ty ženy, ty ženy! Necítí se úplně skvěle. Prostě nic moc.
Podle našeho exkluzivního průzkumu se víc než 70 % českých žen cítí být „pečujícími“. Fajn, ale jen kolem 50 % se cítí být úspěšnými. Chápete? Každá druhá česká žena se necítí úspěšná. Umíte si to představit? Přijde mi to strašně smutné. Jak se ty ženy cítí? Jak prožívají svůj život? Jak často v něm zaznamenají malý nebo velký, ale svůj, podtrhuji, svůj vlastní úspěch. Nejen pochvalu od manžela. Pokud jim tedy za úklid a vyprané prádlo vůbec poděkuje. Nezažívají úspěch. Svůj vlastní.
Co to je vlastně úspěch?
Pro mě je to úspěch mě, Ivany. Je to něco mého, vlastního, čeho dosáhnu svojí prací, svým nápadem. Prostě úspěch. Malý nebo velký, to je jedno. Ale není to úspěch mého muže nebo mých dětí, i když ten samozřejmě taky miluju, jako my všechny. Ale můj vlastní úspěch, to něco, díky čemu můžu mít radost sama ze sebe. Být na sebe pyšná. Polovina žen to patrně v životě moc nezažívá.
Asi moc nemají kdy.
Čtu si článek o vědecké studii z Austrálie, která potvrzuje, že za to, jak se muži chovají, mohou jejich matky. To samozřejmě víme. „Některé ženy se velmi často setkávají s tím, že jejich muž v domácnosti zkrátka nefunguje tak, jak by měl. Ženy mají velmi často dvě zaměstnání – jejich klasickou práci a pak práci v domácnosti, za kterou jim ale nikdo neplatí.“ Ano, to je ta „moje“ neplacená práce.
Píšu si poznámku, že musím konečně začít psát tu příručku pro matky synů. Ať je naučí vařit základní jídla, uklízet a prát. Nic na tom není. Dáte prádlo do pračky. Ať je zkusí naučit poděkovat. Článek dál radí: „Zkuste svému muži navrhnout přesný systém v rozdělení domácích prací. Udělejte si ty své a vyčkejte na to, až si on udělá ty své.“ Posílám kolegům z institutu, co na to řeknou.
Kolegyně mi vytučnila a barevně zvýraznila a přidala tři vykřičníky k této úžasné citaci:
„Stěžejní je vydržet a pokud uvidíte, že jeho část prací stále není hotová ani po několika dnech, rozhodně je nedělejte za něj!“ Slušný nápad. S kolegyněmi jsme došly k naprosté shodě, ale máme průšvih. V kopii e-mailu byl i kolega. Ten se vytočil, že on přece doma uklízí. Fakt „skvělé“. Ještě tím feminismem naštveme muže. Ty muže, kteří uklízí. Kteří domácí práce dělají.
73 % mužů nám ostatně v průzkumu pro náš institut Solvo řeklo, že feministky jsou příliš agresivní v prosazování rovných práv. Nejsem feministka, ale možná někdy JSOU trochu moc. A ono to jde jinak? Mají výsledky. A co vy? Řeknete si doma o dvě hodiny volna denně? Možná to je ten klíč. Jaké by to bylo, kdybyste je měly?
Mohly byste třeba… začít podnikat. Začít třeba… vařit marmelády. Prodávat je kdekoliv, na farmářském trhu. Nebo svém vlastním e-shopu, který si teď můžete naklikat za pár večerů na Shopify. Třeba by vás pak vzali na Rohlík. Třeba by pak firma mohla trochu vyrůst. A kdybyste měly dvě hodiny denně, můžete se postarat o zaměstnance. Můžete být šéfkou HR, nebo třeba… navrhovat keramiku, obvolat si fabriky, vytendrovat si nejlepší dodávku nějakého produktu. Anebo můžete jít do spa. Ať jste krásná. Taky úspěch. A velký.
A stačí málo. Říct si doma o dvě hodiny denně. Říct je možná málo. Prosadit. Zkusíte to? Dejte vědět. Napište mi na LinkedIn. Máte? Jestli ne, tak si ho hned založte. Je tam teď plno zajímavých žen.
Ivana Tykač,
