Přišla jsem z práce, měli jsme dnes investorský mítink, povídáme si s mámou v kuchyni, chystám lehkou večeři a říkám si, že na víkend upeču bábovku. A mám v plánu sledovat konferenci Česko na křižovatce.
Míchám těsto na bábovku a s mámou glosujeme konferenci. Sledujeme dva tucty moudrých, úctyhodných řečníků s ambiciózními plány. Naléhavě a zaujatě mluví o naší budoucnosti. Dokonce vystoupil premiér. Akce měla lesk.
Česko na křižovatce. Hm. Ten název sedí. Skoro samí chlapi.
Jak to komentuje moje máma, bych vám nepřála slyšet.
Aha, vy asi neznáte moji mámu. Letos jí bude 80 a je to velká feministka. Je velmi akční. Opravdu velmi, velmi akční. Vyučila se kuchařkou, vystudovala hotelovku a pak ještě vysokou školu. A vždycky pracovala. Po revoluci začala v padesáti (!) podnikat a samozřejmě mě ještě pořád vychovává.
Jasně, mami, dej si vínko, říkám a zesiluji konferenci. Opravdu, jeden chlap vedle druhého.
Proč tam, stejně naléhavě a chytře, nediskutovaly téměř žádné ženy? Kde byly? Kde právě v té době asi byly? Blížil se víkend, možná se naplno věnovaly rodinám, domácnostem, dětem…
No samozřejmě.
Vždyť společnost vidí poslání ženy především v roli matky. Tisíciletími zakonzervovaný názor, který se začal proměňovat až nedávno s tím, jak technologie umožňují opouštět dřív nezbytnou „dělbu práce“.
Patří do bábovky rozinky? Zásadní otázka. Tentokrát je tam přidám. Dávám bábovku do trouby a nalévám si s mámou trochu vína. Konference je dobře postavená, ale nemít u debaty o „národní vizi a strategii“ ženy mi připadá opravdu jako totální úlet.
No jo, „dělba práce“. Historicky zažitý stereotyp, podle něhož jsou ženy, které se obětují pro rodinu, stále dávány za příklad. Nemusí být přece ten jediný vhodný a natož správný. Prizmatem tohoto pohledu jsou tyto ženy ty vzorné, zatímco ty ostatní, jež vedle mateřství dělají kariéru, bývají považovány za krkavčí matky. Je to podle mě jedno ze silných stigmat většinové společnosti, která obtížně přijímá, že všechny způsoby života, samozřejmě kromě těch delikventních, které jí škodí, jsou možné a měly by být tedy i hodné podpory. Nejsou snad stejně důležité i ty ženy, které z nějakého důvodu děti nechtějí nebo je mít nemohou a jdou jinou cestou, pro niž mají vlohy a zápal, a přinášejí tím prospěch sobě i společnosti? Nebo kolik žen má děti jen proto, že potomky chtějí jejich partneři?
Biologická možnost rodit děti je jedna z unikátních kompetencí ženy. Být mámou je přednost i dar.
Je ale opravdu nutné v 21. století zůstávat s dětmi na rodičovské dovolené tři nebo čtyři roky?Podle mě je to nesmysl. Je opravdu úlohou matky vychovávat své děti na sto procent sama?
Nemůže s námi tuto činnost sdílet někdo další, řekněme na padesát procent? Není to o párové spolupráci? Není vlastně v dnešní společnosti normální, že žena má i jiné role, které ji možná uspokojují stejně nebo i více než každodenní péče o dítě? Neinvestovala společnost do vzdělání žen stejné prostředky jako do vzdělání mužů? A neplýtvá společnost veřejnými prostředky, když dostatečně nepodporuje ženy k návratu do zaměstnání dříve? A pozor. Buďme ještě kacířštější – copak nemůže být muž pro výchovu dětí v mnoha rodinách třeba i vhodnější osoba? Vždyť to znáte. Tolikrát diskutovaný problém feminizace školství a její dopad na děti, které se většinu dne potkávají výhradně se ženami.
Za chvilku zkusím vyklopit bábovku z formy, snad se mi to povede. Tohle je vždycky peklo.
Jak jsem v životě mnohokrát zažila, právě ženy si zvyknou téměř na všechno. Není tedy divu, že v rodičovství nacházejí spokojenost a životní štěstí. Velmi často se jejich role matky mění v profesi, která jim nahrazuje vlastní ambice. Do jaké míry ale nás, ženy, opravdu výchova dětí naplňuje a uspokojení z ní jsme si my samy nevsugerovaly, protože tak to od nás společnost očekává.
Už vidím ty komentáře na sítích: „Jsi sobecká, když si stěžuješ na roli matky!“
Ale vůbec si nestěžuju. Proboha. Osobně jsem si zcela jistá, že stát se matkou znamená využít přirozené kompetence, která z ženy dělá komplexního člověka. Být matkou je prostě jedinečná možnost růstu. Ne nadarmo se říká, že matka dvou malých dětí by mohla z placu zastávat pozici manažera řízení letového provozu.
Přestože jsem mámou šesti dětí, vždycky mě naplňovalo vytváření či budování něčeho nového.
Pokaždé se zamiluji do svého čerstvého projektu. Tak jako nás láska k člověku naplňuje hormony štěstí, tak mě zaplavuje novou energií každý nový projekt. Umím si představit, že jiné ženy zcela plně uspokojuje jejich umělecká tvorba, věda, řízení týmů. Znám desítky šíleně inspirativních žen, které ale proto, aby mohly uspokojit svou vášeň pro práci, jsou zahlcené nejen požadavky rodiny a povinnostmi v zaměstnání, ale vyčerpané i neustálou nutností obhajovat své rozhodnutí budovat si kariéru.
A to nemluvím o ženách, které jsou živitelkami své rodiny a nic jiného než skloubit roli živitele a matky jim nezbývá. Taky jsem si to zkusila, když jsem byla sama na tři děti. Skloubit mateřství a zaměstnání je náročné, takže není divu, že málokteré z nás zbývá čas angažovat se v nejrůznějších funkcích, abychom si zabezpečily místo v komunální či státní politice nebo ve svazech a komorách a mohly spolurozhodovat o směřování společnosti. Můžeme se pak divit, že společnost ženy, i když jich je na světě nadpoloviční většina, často přehlíží, a tím pádem se nedostatečně věnuje jejich potřebám? Společnost řeší především zájmy těch, kteří o nich mluví, a tudíž následně i rozhodují.
Mužů.
Ale věřte mi. Muži nemohou ze své podstaty, i když by chtěli, plně vnímat ženské problémy a přání, protože mají úplně jiné potřeby. Čest těm výjimečným, kteří se snaží naslouchat a berou v potaz názory žen a jejich úhly pohledu. Dokud ale muži obrazně řečeno „neujdou míli v našich lodičkách“, nemohou soudit společenskou situaci žen.
Problém je zakódovaný v biologické rozdílnosti muže a ženy a bylo by bláhové se domnívat, že je možné, aby se toto nastavení v brzké budoucnosti přirozeně změnilo.
Říkám si, že pokud se to má změnit, musí mít v rozhodovacích orgánech ženy své zastoupení. Je nezbytné, aby si i přes své vytížení našly čas na práci v komunální i celostátní politice, svazech a komorách a vzájemně se podporovaly a krok po kroku postupovaly po příčkách politického žebříčku do pozic, kde mohou rozhodnutí ovlivňovat. Jedině pak můžeme očekávat, že se mezi námi etablují skutečné lídryně, jak se jim teď říká, které ze svého postu budou prosazovat zájmy žen, jež zcela jistě nejsou v rozporu s těmi mužskými. Lídryně. Já jim říkám „silné ženy“.
Je třeba vytvářet podmínky a prostor každé ženě, která má zájem o práci ve veřejných funkcích.
Nebude to snadné, ale je to cesta, která vede k možnosti prezentovat za nás ženy vizi české společnosti pro příštích třicet let v souladu se strukturou společnosti: tedy ideálně 50 na 50. Tak to už trochu kážu, souhlasím s vámi. Ale to snad můžu. Jsem přeci doma.
A povedlo se mi úplně hladce vyklopit bábovku. Za odměnu vypínám konferenci. Říkám si, jak dlouho bude trvat, než se tohle stane. Jak toho dosáhneme. Asi ne kvótami. Kvóty ženy uráží. Mě tedy určitě. Nejsme handicapované, abychom musely být podporované. Jsme silnější než muži ve spoustě situací. Jsme stabilnější. Cítíme v širší škále. Aspoň myslím.
Intuice. Cit. Síla.
A jestli vás k tomu něco napadá, budu ráda, když mi napíšete, milé ženy. Cokoliv vás napadne.
Opřete se do toho.
Ivana Tykač,
