Vzpomenete si ještě, co jsme prožívali zhruba touto dobou před třemi lety? Tehdy jsem si byla jistá, že si ty ponuré zimní dny budu pamatovat už navždycky. Zavřené všechny školy. Omezení pro občany i podniky. Vylidněné ulice, prázdná města, nepřístupné restaurace, provozovny a obchodní centra. Uzavřené státní hranice. Stoupající počty nakažených, plnící se nemocnice, katastrofické scénáře. Predikce pandemie na několik let dopředu. Vzedmutí občanské společnosti k omezení šíření nemoci, ještě nepokažené chybami vlády, ani konspiračními teoriemi.
Tak jako jsme si po zničujících povodních roku 2002 říkali, že už nic horšího nezažijeme, mysleli jsme si to i v březnu 2020. Následující dva roky nás semlely mnohem hůř. Neničila nás jenom nemoc samotná. Nákaza nás začala dělit ve městech, v práci i v rodinách. Stejně jako u hokeje nebo fotbalu, každý postupně věděl, jaká jsou ta nejsprávnější opatření, a dokázal se o nich hádat do krve. Jako by přitom každé další kroky tyto příkopy jenom prohloubily. Vakcína. Druhá dávka. Třetí. Čtvrtá. Na pátou už nedošlo, a možná ani nedojde. Kdo si dnes, po všem, co po konci pandemie přišlo, ještě na nějaký virus vzpomene? Po pandemii, která měla být tím nejhorším, co jsme zažili, přišla válka na Ukrajině a virus v mediálním prostoru i v našich rozepřích zcela nahradila. Do toho inflace, energetická krize, stupňující se aktivismus útočící na zdravý rozum a nakonec prezidentská volba.
Život si s námi hraje, jak se mu zlíbí. Pandemie ukončila třicetileté období, které se z dnešního pohledu může zdát jako éra pohody a blahobytu, snad s výjimkou těch zmíněných povodní. Nebo je to jen selektivní amnézie, která vždy maže to špatné a do vzpomínek promítá jenom nostalgii?
Tak jen pro připomenutí: touto dobou, v polovině března 2020 začal v Česku první covidový lockdown.
Ivana Tykač,
