Je pátek. Jak se říká v Americe, Thank God it’s Friday. A já jsem dnes jen na skok v práci, protože jedna z mých dcer je právě v Česku a chci s ní strávit den. Procházím krásnými novými prostory své firmy, kterou jsme nazvali TKC Group, a každý se mě na něco ptá nebo mi něco důležitého musí říct. Dělám, že je nevidím a mizím se zeleným čajem u sebe v kanceláři. Úkoly dnes nechám být. Už od rána si píšu pod dojmem posledních týdnů, kdy tedy všichni řekli snad všechno o roli žen, pár myšlenek. Snad to nebude moc učené, a hlavně moc vážné. To nesnáším. No, asi bude, když to po sobě čtu. Tak schválně, zkuste si to přečíst se mnou.
Role žen i mužů se vyvíjí a za poslední dekády se dost rozrostly a změnily. Dá se říct, že změna je velká, až děsivá. Koho děsí? Děsí společnost. Především společnost mužskou.
Hm, tak tohle asi smažu, co myslíte? Nebo to tady nechám a uvidím, kdo zase začne pištět. Promiňte žoviální tón, jak jsem už říkala, je pátek. A můžu si říkat, co chci. Tak píšu dál.
Od nepaměti byla základní rolí ženy role matky, nositelky nového života. Čím ale vyspělejší společnost, tím více rolí ženy mohou a chtějí zastávat. Ztrácejí tedy muži počet svých rolí v důsledku schopnosti žen tyto role plnit?
Muž, živitel rodiny. Jasně, ale i žena je živitelkou rodiny. Podívejme se na rozvedené, ovdovělé a single ženy s dětmi, které svou rodinu zabezpečují samy. Statečné. Silné. A nejen ty. Většina žen chce pracovat a jsou tedy i ekonomickým pilířem rodiny.
Muž, ochránce. V dnešní moderní společnosti s kamerami na každém rohu a policejní stanicí v každé větší vesnici i zde jeho role slábne. Obzvlášť v Evropě nebyla donedávna na pořadu dne. A je vůbec český mladý muž, který nemá povinnost alespoň minimálního vojenského výcviku, schopný svou ženu a děti ochránit?
Muž, otec. Nejdůležitější osoba v rodině. Podle průzkumu našeho think-tanku Solvo je v naší zemi ve smyslu důležitosti u dětí až na čtvrtém místě. To je velmi podstatná informace. Muži ztrácí své výsostné postavení. A často viní z této situace ženy, které jim jejich role berou. Ale berou jim je opravdu? Není to třeba tak, že jakmile dojde k válce či přírodnímu neštěstí, ženy po celá staletí v době absence muže v rodině plynule přecházely do mužských rolí? Do rolí hlavy rodiny, živitele, hospodáře, ochránce atd. Nic jiného jim nezbylo. Nebo se mýlím?
Podívejte se se mnou v rychlosti na minulé století, jak ho vidím já.
První světová válka. Kromě již zmíněných rolí byly ženy nedílnou součástí zdravotního a záchranného systému. Bez zdravotních sester by nemocnice plné zraněných nemohly existovat. Zemědělství, zásobování, průmysl, školství, běh rodiny – celé je to nepředstavitelné.
Německo po první světové válce. Ohromné válečné reparace vyplývající z Versailleské smlouvy, statisíce zmrzačených mužů, statisíce vdov. Všichni zbylí – nehledě na pohlaví – stavěli z trosek nové Německo.
Krize v roce 1929 přinesla nezaměstnanost a vytlačila ženy z trhu práce. Nejen v Německu. Ať se ženy v klidu starají o rodinu, muž je bude zabezpečovat. Ženy jsou přizpůsobivé, vítají změnu a rády se pro blaho rodiny a svých bližních obětují. Obětují své sny, představy, ambice a touhy. Hlavně, že rodina je spokojená. Rétorika přicházejícího nacismu a jeho opatření ohledně trhu práce přinesla jasný pokyn pro ženy: zůstat doma, rodit děti, starat se o ně i manžela. Manžela, živitele rodiny. Je třeba ho poslouchat. A že chodí do práce čistý, nažehlený, má jídlo připravené, má zaopatřené děti a vyřešený chod rodiny? To je přece samozřejmé, vždyť on na to všechno i na cetky a parádu ženy vydělává. Bez něj by nemohly ženy a děti přežít. Ale to, že má rodinu, tu zaopatřenou rodinu, přece stálo také nějaký čas, práci a úsilí.
Druhá světová válka vtáhla ženy opět do pracovního procesu. A bylo tak zle, že už nejen do zdravotnictví, zemědělství či služeb, ale i průmyslu, pozic zabezpečujících infrastrukturu a samozřejmě i do vojenských pozic různého druhu. A najednou se ženy pracovně zapojit mohou…
Myslím, že právě ta strašná válka vlastně ukázala, že ženy jsou uplatnitelné ve všech běžných profesích. A ukázala i ženám, že je nezbytné být soběstačné. Tedy, že musí a chtějí zůstat na trhu práce. Nechtějí se přece znovu stát závislými a přehlíženými doplňky svých mužů.
Zajímavý je vývoj ve Spojených státech. Vzhledem k nutnosti zásobovat Evropu panoval i tam velký hlad po pracovní síle, takže ženy byly vítány. A po válce? Všichni známe americké reklamy z 50. let na pračky či roboty, které každé americké hospodyňce usnadní dennodenní starost o rodinu. A hesla o nutnosti pečovat o domov. I američtí muži narukovali do druhé světové války, takže ve válečných letech zaměstnanost žen vzrostla.
Velká část mužů je i v roce 2024 přesvědčená, že jedinou rolí ženy je stát se matkou. Žena má přece tu jedinečnost, že může rodit děti. Měla by se tedy věnovat především této roli a vlastně se moc nerozptylovat. To ostatní muž zařídí. Jistě. Zařídí. Ale i to zařizování má háček – a tím je omezená doba vůle vše pro ženu zařizovat… Vůbec se nechci žádného muže dotknout. Ta omezená vůle je daná biologickou a psychologickou rozdílností mužů a žen. Pečovatelský pud je biologicky dán ženám, ne mužům. Navíc se společnost stala k rozpadům rodin velmi tolerantní.
A dostávám se k jádru své úvahy. V době, kdy je medicína tak daleko, že je schopná vypiplat dítě mimo dělohu, je opravdu nutné ženy vázat k roli matky? Tak jako muži ztratili mnoho rolí, mohou přece i ženy přijít o tuto výsadní roli.
Společnost se vyvíjí stále rychlejším tempem. Dnes si rodiče mohou vybrat u svého dítěte barvu očí, vlasů, genetické vlastnosti. Dítě jim může odnosit „surogátní“, náhradní matka. Ženy ztrácí svou výsadní roli matky. Nevím, zda si to my ženy uvědomujeme. Mnohým to nevadí, jiné to děsí. Já osobně to považuji za přirozený vývoj. Jak lidstvo osvobodil vynález páry od velké dřiny, tak pokrok v embryologii může osvobodit ženu od rození dětí v bolestech.
Technologie šíleně letí, ale spíše to vypadá, že přispějí k destabilizaci způsobené rozvratem rodiny jako základní jednotky státu. Ostatně, kdo z nás ví, co je vlastně ta správná rodina?
Vědoma si výše uvedeného, sama si nejsem jistá, ke kterému scénáři se přiklonit. Zda podporovat nás ženy v touhách po rovnosti a připravit nás v důsledku o výsadní postavení nositelky nového života, nebo vývoj naopak brzdit? Ale co si myslím já, není tak podstatné, protože ženy chtějí každopádně obojí. Z výzkumu Současná česká rodina 2020–2022 vyplývá, že ženy v reprodukčním věku plánují mít v průměru 2,19 dětí. Nicméně z předchozích výzkumů bylo zjištěno, že tyto plány byly naplněny pouze z 65 až 68 %. Proč? Protože naše společnost má pro slaďování špatné podmínky. Máme řadu talentovaných žen a nemůžeme si dovolit plýtvat jejich potenciálem. Podle studie McKinsey by vyšší zaměstnanost žen zvýšila HDP Česka do konce desetiletí o 500 miliard korun.
A navíc čtu, že podle výzkumu Global Gender Gap Report 2023 k rovnosti mezi muži a ženami dojde až za 131 let. Aha. Evropanky si počkají kratší dobu, do roku 2090. Dělám si poznámku, že tohle musí náš institut Solvo přeměřit. Chci mít vlastní data. Do roku 2090 nehodlám čekat.
Tak a končím. Zaklapnu počítač a jdu nenápadně k výtahu. S dcerou si zajdeme na zmrzlinu.
Ivana Tykač,
