S rostoucím datem v srpnovém kalendáři se zvyšuje i moje nervozita. Sleduji svoji dvacetiletou dceru a tuším, že brzy přijde její věta: “Mami, tak já už asi pojedu”. Má tím na mysli, že prázdniny končí a tím i její “prázdninová návštěva doma u rodičů”.
S jejím odjezdem přichází vlna pohledů upřených do neznáma naší mladší, čtrnáctileté dcery. Rodiče ji sice prudí, ale představa ocelového řádu její internátní školy, i když je zabalená do atraktivního obalu avantgardního kolektivu, se bez určité tísně neobejde. Obavy z nové spolubydlící. Strach z dlouhých nocí, kdy nemůže spát kvůli horku, zimě či nemoci a možnost zajít k rodičům do ložnice vzbudit je a postěžovat si chybí. Naše přesvědčování o změně školy ale nechce při své tvrdohlavosti a ambicióznosti ani slyšet.
Takže nám doma zbývá jedináček. Nejmladší desetiletá dcera se jím stala poprvé vloni, když se její starší sestry rozprchly za plněním svých snů a předsevzetí. Vloni jsme nevěděli, do čeho jdeme, a tato změna nás zaskočila. Velká rodina se nám scvrkla na domácnost o třech lidech a výrazně ztichla.
Možná právě obavou z toho ticha školních dní, kterého jsme si s mužem během roku tolik užili, jsme téměř veškerý čas letošních prázdnin věnovali našim dcerám. Nechali jsme je, aby si program vymyslely a zařídily samy. Byla to na nás, starší rodiče, dost jízda. A to nejen na toboganech, ale i po sociálních sítích a v neposlední řadě v plážových klubech, kde trávily léto. Díky tomu jsme si s mužem vyzkoušeli, zda jsme nezapomněli surfovat či hrát plážový volejbal. Takový návrat do mladých let není vůbec špatný, jen tedy nesmí trvat moc dlouho, protože lidé v naší věkové skupině již v tomto směru nejsou nejvytrvalejší. Takže dva měsíce jsou víc než dost.
Letošní konec srpna je deštivý. Jakoby i příroda plakala, že je konec prázdnin, lehkosti, smíchu a her. Mám pocit, že mi i ten déšť naznačuje, že je čas se vrátit ke všem povinnostem. Nejmladší dcera už visí na telefonu se spolužačkami a nemůže se dočkat až za nimi 1. září vyrazí do školy. Těší se moc (tedy na ten první týden, jak neopomene zdůraznit) a její těšení je nakažlivé.
A tak se na nový školní rok začínám těšit i já. Na rutinu, která s sebou přináší řád a stabilitu. Ano, budou to zase nervy stihnout všechny úkoly, dojet do školy včas, nezapomenout oblečení na tělocvik a hlavně SVAČINU. Ale už dnes je mi jasné, že až jednou tenhle kolotoč skončí a z našich dětí se stanou dospělí, tak mi to bude chybět.
Přeji všem ustaraným a lehce nervózním rodičům klidný školní rok.
Ivana Tykač,
