Buchtičky se šodó, rajská nebo kopečkové rizoto. Vzpomínáte si, který školní oběd jste měli, jako dítě, nejraději? Školní jídelna v nás vyvolává nostalgické vzpomínky a školní obědy jsou velké téma i dnes. Co je na nich tak zvláštního? Mám pocit, že jako rodiče někdy prožíváme kvalitu nabídky a zpracování školní stravy mnohem intenzivněji, než naše děti, které školní jídelnu osobně navštěvují. A možná i intenzivněji, než jak jsme to prožívali kdysi my sami, coby děti školou povinné.
Samozřejmě, časy se změnily, a jiný je i přístup dnešních jídelen. Snaží se být pro strávníky atraktivnější než kdysi. Vaří chutnější a nutričně vyrovnanější jídla z domácích zdrojů. Ale jako děti jsme stejně víc, než jestli bylo jídlo v hranicích (jakékoli) normy, prožívaly, když jsme dostaly vdolky s povidly a tvarohem. Byl to jeden z mála pokrmů, na které se fronta na přidání táhla přes celou jídelnu, a talíře se vracely bez jediného drobečku. Až jako rodiče si začínáme víc uvědomovat, že nejde jen o to, zda oběd chutná nebo nechutná, ale z jakých surovin se vaří, jak jsou nutričně vyvážené a nakolik jejich cena odpovídá třeba pestrosti složek, ze kterých se skládá. Covid nás paradoxně naučil vážit si školních jídelen. Je to nejen velká pomoc rodičům, ale také ohromná společenská výchova. Děti se prostřednictvím společného stolování socializují a získávají důležité stravovací návyky. Dokonce i lépe odolávají nadváze, než děti, které školní jídelny nenavštěvují a cpou do sebe bez výběru to, co jim nabízejí automaty a regály večerek. Navíc systém českých školních jídelen je světově unikátní. Moc mě proto potěšilo, že podobný názor mají i další lidé, s nimiž jsem se v prvním březnovém týdnu mohla setkat u kulatého stolu projektu Obědy pro děti naší obecně prospěšné společnosti WOMEN FOR WOMEN (W4W). Série vystoupení vyvolala spoustu otázek a bylo znát, že nejen rodiče, ale i odborná veřejnost, má o uvedené téma opravdu zájem.
Děkuji všem, kdo se zapojili.
Ivana Tykač,
