Jednadvacátého srpna 1968 jsem sice byla devítiměsíční nemluvně, ale dramatické události tehdejších dní se mi stejně svým zvláštním způsobem zapsaly pod kůži. Těžko si je mohu pamatovat, ale v důsledku autentického vyprávění mojí maminky se mi její zážitky z té doby vryly hluboko do paměti.
Maminčiny vzpomínky, jak jsme spolu s dědou seděli všichni skrčení za okenním parapetem, hrůzou strnulí, protože ruští vojáci mlátili na vrata a s křikem se snažili dostat na dvorek a pak do domu, jsou pro mě stále živé. Můj děda se tehdy hrdinsky zvedl, protože oni přece jen křičí: „Vodu!” a šel jim otevřít. Říkal nám: „To nebude o nic horší, než když vtrhli na tenhle dvorek v roce ’45, sebrali nám koně a jídlo a šli o dům dál.“ Měl pravdu. Tentokrát chtěli jen vodu. Byli zmatení – jeli do války, ale nikdo jim neodporoval.
O to horší byla doba devastace a pokřivení společnosti poté. A nad tím se zamýšlím právě v těchto dnech, kdy si opět připomínáme výročí vpádu vojsk pěti států Varšavské smlouvy pod vedením Sovětského svazu do naší země. Letos je připomínka událostí ze srpna 1968 ve světle tragické okupace Ukrajiny pro mnohé výrazně bolestnější než kdy dřív.
Na vlastní oči můžeme vidět, jak jsme mohli dopadnout, kdybychom se pokoušeli výsledky reforem pražského jara před invazí bránit. Dívali bychom se na trosky Ostravy, Brna nebo Mariánských Lázní a třásli se před představou možného jaderného konfliktu v Evropě, který by mohl začít na našem území. V poměru počtu obyvatel a síly invazní armády bychom na tom byli mnohonásobně hůře než dnešní Ukrajina. Těžko bychom asi ubránili svoje hlavní město před invazními silami. Možná by naše vláda nebyla unesena k podpisu potupné kapitulace do Moskvy, ale spíše by zahynula pod troskami vybombardovaných budov.
Ještě v průběhu letošního února se zdálo, že podobné věci jako srpen 1968 nebo Mnichov 1938 se už v Evropě nemohou stát. Jako národ, který si z obou těchto dějinných událostí odnesl hodně hluboké jizvy, jsme na analogickou situaci na Ukrajině hodně citliví. Nebo bychom měli být, protože nám každý den ukazuje, čemu jsme tenkrát o vlásek unikli.
Válka pár set kilometrů od našich východních hranic sice zatím u nás nezuří formou tankových bitev nebo výbuchů raket v nákupních centrech, ale už nás přes půl roku naplno ovlivňuje. Jako každá válka i tato přináší snížení životní úrovně, polarizaci společnosti a strach o budoucnost. Víc než kdy dřív si potřebujeme uvědomit, kam patříme a čemu se musíme bránit. Nejde ani tak o nás, kteří už máme velkou část dospělosti za sebou, ale hlavně o to, jakou zemi předáme našim dětem.
Ještě nedávno bych tuto větu považovala za klišé, které nebudu opakovat. Ale vstříc krutostem války, kterou rozpoutala největší země na světě proti několikanásobně menšímu sousedovi, to začíná být opět věta s plným obsahem, která by nás měla provázet nejen do doby, dokud tento konflikt neskončí.
Ivana Tykač,
