Co všechno se dá stihnout za 10 let? Prvňáček, který usedá poprvé do školních lavic, je za 10 let hotový člověk se spoustou znalostí. Nasaje za tu dobu hromady informací, potká spoustu lidí, rukama mu prochází hory knih. Deset let mu přidá na výšce i váze, ubere na naivitě. Dívá se na svět chápavěji. Začíná ztrácet iluze, ale ještě mu zůstává dětské nadšení. Vždyť je toho pořád tolik, co objevovat. Těch lidí, které je třeba potkat, a tolik příležitostí, které by bylo škoda propást!
Až se ze školáčka stane člověk středního věku, budou mu roky ubíhat výrazně rychleji. 10 let bude pro něj mnohem kompaktnější časový úsek a až bude ještě starší, přefrčí kolem něj dekáda jako krajina pozorovaná z rychlíku…
V době dětství a dospívání je ale 10 let jako deset životů. Všechno je nové. Všechno je důležité. Každý den přináší něco neobyčejného. Nová dobrodružství, nové tváře, nové výzvy. A na všechno je dostatek sil. Mladý člověk je skoro nesmrtelný, nic se nezdá nemožné, všechno lze překonat, celý svět lze objevit a celému světu je třeba ukázat, kdo jednou bude jeho pánem…
A tak jako s mladým člověkem je tomu i s mladou nadací, firmou či společností. Prvních 10 let je nejhektičtějších, nejdobrodružnějších, nejužitečnějších. Organizace sbírá zkušenosti a rozvíjí se s lidmi, které potkává a kteří jí procházejí. Krásní a zároveň vyzrává jako mladá žena. Během první dekády jí projde rukama na tisíce klientů, během 10 let díky ní poznáte stovky smutných i veselejších osudů, setkáte se s přístupy, o kterých jste v začátcích neměli ani tušení, že mohou být možné.
Roky Vám trochu uberou na naivitě, zjistíte, že nedokážete pomoci všem, že svět nezměníte pouhou vůlí, ani penězi, ani činy. Svět vskutku ne, ale můžete změnit k lepšímu osudy svých klientů. Můžete je znovu postavit na nohy, vytáhnout je z příkopu, postrčit je kupředu, když váhají, poradit jim, když nevědí, kam dál, pomoci jim, když se jim zdá, že je svět zavrhl a oni jsou sami, opuštěni, ponecháni svým depresím a smutku.
Taková mladá organizace je trochu jako mladý člověk – má rozzářené oči a rozdává kolem sebe radost. Sem tam nadělá nějaké chyby, sem tam něco pokazí, ale jde za svým cílem – stát se dospělou, zralou a užitečnou součástí společnosti.
A když se dnes ohlédnu nazpět za 10 lety naší obecně prospěšné společnosti WOMEN FOR WOMEN, myslím, že jsme se takovými stali. Za těch 10 let možná sem tam něco nevyšlo, jak mělo, sem tam jsme byli dětsky naivní, ale svůj kus práce jsme odvedli. Například tisíce dětí díky nám dostávají od roku 2013 den co den malý zázrak v podobě teplého oběda, ačkoli na něj jejich rodinný rozpočet ani náhodou nemá peníze.
Zjistili jsme, že problémy se velice často oblékají do stejných šatů a že to, co nejvíc zatěžuje, je nedostatek informací – první kniha o tom, co dělat, abychom zvládli svůj život (2015), se ukázala efektivnější než darovaný vagón peněz. Samoživitelé a samoživitelky zjistili, že jejich životní osudy nejsou ztracenou vartou, že je lze změnit, zlepšit, zpřetrhat destruktivní vazby.
V roce 2018 jsme s našimi klienty došli k tomu, že bezpečný domov je království, nad které není. Život v azylovém domě nelze nazvat životem, ale živořením. K jeho změně přitom stačí tak málo, pouhá kauce, s níž se lze probojovat do normálního nájemního bydlení. Tím, že rodinám v nouzi s kaucí pomáháme, proměňujeme i svět jejich dětí, protože ty už nemusí putovat z místa na místo. Mají svůj domov, kam si mohou pozvat konečně své přátele a spolužáky. S dlouhodobým domovem se stávají součástí společnosti, kam dosud nepatřily.
Ještě později (2019-2020), v letech pandemie covidu, jsme dodávali počítačové vybavení dětem, které by jinak zůstaly odstřiženy od svých tříd a spolužáků.
Pomáhali jsme a stále pomáháme i v době války na Ukrajině (2022) a v ustavičném shonu a práci jsme nepozorovaně završili prvních 10 let života společnosti WOMEN FOR WOMEN.
Dívám-li se teď zpátky, defilují mi před očima nejenom tisíce našich klientů, ale i desítky našich pomocníků, neobyčejně ochotných a obětavých lidí, bez nichž by nápady zůstaly jen nápady. Společně jsme změnili život mnoha lidí a bez nadsázky trochu změnili i celý svět.
Ráda bych proto poděkovala všem, s nimiž jsem tu cestu podnikla. Za pomoc, důvěru a spolupráci. A pevně věřím, že i v dalších 10 letech společně zařídíme mnoho užitečného. Svět se za ty roky bohužel nestal o nic lepším, spíš se změnil k horšímu. A s tím přibývá lidí – zvláště dětí, které zoufale potřebují pomoc, a není mnoho těch, kdo jim pomoci může. A jestliže my můžeme, tak musíme.
Ivana Tykač,
