Útočí na vzácná umělecká díla, lepí se k vozovkám a blokují dopravu, ochromují provoz na letištích, atd.. Účastníci protestních akcí, které v posledních měsících zaplavily nejen evropské metropole, už dávno neprojevují jen legitimní občanskou neposlušnost, ale jsou čím dál častěji a pravděpodobněji pachateli kriminálních trestných činů.
Demokracie má širokou paletu nástrojů, díky kterým můžeme v tomto systému vyjádřit své názory a projevit nespokojenost nebo kritiku. Tím hlavním jsou samozřejmě volby. Pro situace, kdy je potřeba řešit nějaký akutní společenský, ekonomický nebo politický problém, jsou tu pak desítky dalších možností od petic, přes soudní žaloby, řádně ohlášená shromáždění, demonstrace, mediální výstupy či příspěvky na sociálních sítích až po billboardové a jiné kampaně. Zdá se, že u některých spoluobčanů však sílí přesvědčení, že k prosazování vlastních názorů je možné jít za hranice toho, co umožňují pravidla demokracie. Ano, mám na mysli protesty klimatických aktivistů, při kterých dochází k ničení majetku nebo omezování práv ostatních občanů. Důsledky takových protestů řeší např. sousední Německo, Itálie, Norsko, ale stranou nezůstává ani Česko, a v něm zejména dopravními zácpami a uzavírkami sužované hlavní město. Je to poněkud znepokojující tendence, která testuje hranice demokracie a schopnost a vůli státu jí bránit. V demokracii, postavené na vládě práva, by neměli být běžní občané omezováni jinými občany na svých základních právech. Kromě toho, že to nedovoluje zákon, jsou pro to i více pragmatické důvody. Jak se říká: „Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne“. Pokud stát není schopen zasáhnout proti různým blokádám či jiným akcím, znepříjemňujícím život jeho občanům, mohou se lidé začít chtít bránit sami. Pokud rodič jede v ranní špičce s dítětem do školy, sanitka transportuje pacienta ve vážném stavu do nemocnice nebo kurýr veze zákazníkovi načas důležitou zásilku, je jejich práh tolerance ke klimatickým aktivistům přilepeným k vozovce uprostřed Berlína nebo na magistrále u Národního muzea velmi snížený. V posledních dnech se objevilo několik alarmujících videí, ze kterých je zřejmé, že někteří lidé začali bránit plynulost silničního provozu doslova vlastníma rukama. Je zneklidňující sledovat, jak je někdo odtahován za vlasy z prostředku silnice ke krajnici. Na druhou stranu je potřeba pochopit frustraci obyčejných lidí, kteří se stali náhodnými oběťmi bezohledného protestu za cíle, které jsou samy o sobě často spíše otázkou víry, než výsledkem vědecky podpořené analýzy. Stát by měl umět jasně formulovat zvolený postup řešení takových událostí, jinak se situace může vymknout kontrole.
Většina z nás si od táboráků pamatuje píseň Mikiho Ryvoly Bedna od whisky. Bylo by milejší, aby soudce Lynč, o němž se v ní zpívá, zůstal v historii, na Divokém západě a nezačal se zjevovat ve střední Evropě 21. století.
Ivana Tykač,
