Viděl jsem to vlevo dole. Na tato památná slova Miloše Zemana si jistě všichni dobře vzpomínáme. Byla o článku, který podle bývalého prezidenta vyšel v předválečném časopisu Přítomnost. Jenže ani celá hradní kancelář, ani nikdo jiný, článek v archivech dodnes nenašli. Většina odborníků se kloní k názoru, že nikdy neexistoval. Nyní se zdá, že tato kuriózní politická kauza mohla být humorným předznamenáním skutečně mizících textů, nebo jejich částí, se kterými se dnes setkáváme. Je to trochu jako v trezorovém filmu Skřivánci na niti, kde se ztráceli přímo nepohodlní lidé. Dnes se ztrácejí nepohodlné názory a umělecké metafory. A to nejen současných lidí, kteří nejdou s hlavním proudem, ale i těch, kterých jsme si ještě nedávno vážili, a jsou už třeba desítky let po smrti.
Módou se totiž pro zastánce cancel culture, po kritice současných autorů nebo veřejných osobností, stalo odhalování závadných slov, vět a pasáží v historických dílech. Nejnověji se jejich obětí stal britský spisovatel Roald Dahl. Vydavatel se rozhodl, že v rámci posuzování vhodnosti jeho textů pro děti vypustí některé „závadné“ pasáže, jako že někdo byl tlustý, nebo změní popis čarodějnice z plešaté babizny na moderní emancipovanou ženu. Úprav jsou v textech Roalda Dahla stovky. Až si jednou budete klást otázku, jestli si nepamatujete vyznění nějaké knihy z dětství jinak, tak to tedy nemusí být sklerózou nebo Alzheimerem, ale následkem manipulace s textem z ideologických důvodů.
A tak se vždy znova zachvěji, když dceři před spaním čtu v Kocouru Mikešovi od Josefa Lady slovo cikán, nebo když zahlédnu román Cikáni Karla Hynka Máchy, nebo vidím ilustraci Pátka z Robinsona Crusoe. Kdy začne někdo křičet dost hlasitě na to, aby „závadné“ pasáže zmizely třeba z Babičky Boženy Němcové? Mluvit o nich raději nebudu, nechci na ně zbytečně upozorňovat. Mohla bych tak zkazit sběratelskou vášeň lidem, kteří toto klasické dílo české literatury shánějí ve všech jeho vydáních a znají znění každé věty skoro nazpaměť. Byla bych nerada, aby jejich knihovny nesly název „Libri Prohibiti“ jako tomu bylo ve středověkých klášterech, kde se v této sekci nacházela díla ohrožující názorovou jednotu, vážnost nebo dogmata katolické církve.
Budu doufat, že tato moderní forma obrazoborectví, které se ve středověku věnovali náboženští radikálové, nakonec v naší moderní době neuspěje. Je to hodně na nás, na naší odolnosti. Nenechat se překřičet pár křiklouny, nenechat si vzít kulturní dědictví. Ne nadarmo se říká „co je psáno, to je dáno“. Minulost nezměníme tím, že jí smažeme nebo sešrotujeme. Můžeme o ní diskutovat, považovat tehdejší názory za mylné nebo z dnešního pohledu nemoderní. Ale původní myšlení nezměníme tím, že po sto nebo více letech originální texty upravíme nebo zmrzačíme. Kdo přijde na řadu příště? Platón? Seneca? Epos o Gilgamešovi?
Ivana Tykač,
