Je ráno, budík zvoní už potřetí. Otvíráme rozespalé oči a vstáváme do nového dne. Po cestě do kuchyně sbíráme pohozené svršky a rovnou zapínáme první pračku. Probouzíme děti, obstaráváme snídaně, svačiny (a křečka). Znovu probouzíme děti, přerazíme se přitom o hrad z lega, dceři zaplétáme copánky, zatímco se starším potomkem probíráme kvalitu výkonů v anglické fotbalové lize. Vyprazdňujeme plnou myčku, dcera si mezitím stíhá vylít horké kakao na novou sukénku, dva měsíce objednaný elektrikář píše, že si zlomil nohu a večer tedy nepřijde zapojit ten „nový lustr“. Manžel nemůže v lednici najít máslo (leží mu přímo před nosem). Syn odchází pozdě do školy (připravenou svačinu nechává ležet na lince) a muž s dcerou se krátce po svém spěšném odchodu do školky znovu vracejí pro zapomenuté věci na plavání. Na sebe a vlastní odchod do práce pak máme sotva pár minut, a když do ní po ranních dostizích dorazíme, jsme orvané jak borůvky. A to je teprve půl deváté ráno. Hlava nám praská pod náporem desítek úkolů, které dnes ještě musíme zvládnout.
Možná vám předchozí řádky přijdou přehnané. Možná věrně zrcadlí vaše běžná rána, a možná byste přidaly ještě desítky dalších činností, které každý den v tomto čase dokážete zvládnout.
Jsme soběstačné, emancipované a prosadily jsme si právo naplnit život podle svých představ. Chceme žít podle scénáře, který jsme si samy zvolily, a ne který nám nastolila výchova či naše okolí. Vyprostily
jsme se ze závislosti na někom nebo na něčem, získaly jsme svobodu a rovná práva. Přineslo nám to úlevu, ale současně také problémy. Zvládáme tolik rolí (včetně těch mužských), že na sebe můžeme být pyšné. Řídíme auta, motorové sekačky i velké firmy, ovládáme práci s lopatou i kladivem, v případě potřeby vymalujeme obývák, s dětmi dokážeme udržet krok na dětském hřišti i na sjezdovce, jsme věčně připravené na další výzvy a často taky…. k smrti unavené. Vzaly jsme na sebe tolik povinností, chceme uspět na všech frontách, že muži vedle nás ztrácejí pocit důležitosti a my jsme na nejlepší cestě na psychiatrii. Anebo taky ne. Jsou ženy, které dělají skvělou kariéru, cítí se naplněné a i přesto, že do toho plně zvládají péči o rodinu, nejsou to žádné chodící trosky. Ale upřímně, to jsou spíš vzácné výjimky.
Určitě si nemyslím, že my ženy bychom měly rezignovat na svůj vlastní život a plně se oddat „jen“ rodině, sporáku a žehličce. Hrdě se hlásím k emancipovaným ženám a celý život usiluji o to být soběstačná. Ale vždy, když se blíží 8. březen, tedy svátek mezinárodní solidarity žen v boji za rovnoprávnost, spravedlnost a rozvoj, ptám se, zda nás přebírání mužských kompetencí nezavedlo náhodou do slepé uličky.
Je tu totiž jedna věc, která nás, na rozdíl od mužů, velmi limituje. Jako ženy máme biologickou potřebu pomáhat. Ochrana našich blízkých a potřeby druhých jsou přirozeně zakódovány v naší DNA a to nás nejen brzdí, ale i vyčerpává. Žonglujeme s hektickými pracovními životy, a i když nás muži v mnoha věcech plnohodnotně zastupují a my zase v mnoha rolích nahrazujeme je, trpíme pocitem, že selháváme, a že tu nejsme dost ani pro své blízké, ani pro sebe.
A tak, až se budete 8. března zamýšlet nad tím, jestli je Mezinárodní den žen jen zprofanovaný, respektive zpolitizovaný svátek, co ani nestojí za úvahu, zastavte se a užijte si ho. Skočte si s kamarádkou na kávu, objednejte se na masáž, běžte do kina nebo si udělejte radost novou sukní. Nebo se jen tak oddejte dlouhému sladkému nicnedělání. Zasloužíte si to.
Ivana Tykač,
