Já se omlouvám, ale když jsou ty Vánoce, tak jsem se dopustila malinko šíleného sloupku pro Marie Claire. Tam mě chápou. Doufám 🙂
Představte si sobotní adventní odpoledne. Jdete s dětmi z příjemné procházky a těšíte se, že si dáte horkou čokoládu. Procházíte sídlištěm nebo vilovou čtvrtí. A co to vidíte? V jednom bloku muž umývá okna. Jde mu to skvěle od ruky, ovšem stejně si dá tu a tam odstup, aby viděl, jestli nemá na skle šmouhy. O kousek dál jiný soused věší na balkoně čistě vyprané záclony. Pozdraví vás a skoro omluvně dodá, že ví, že mu to venku neuschne, on nechá záclony na vzduchu jen trochu vyfoukat, aby víc voněly.
Doma u vás to ovšem voní kakaem a vanilkou, váš muž zrovna peče rohlíčky a pracny. Hned je všichni společně ochutnáte. Jsou vynikající, i když váš partner tvrdí, že mu rohlíčky letos trochu zvtrdly. Přesvědčujete ho, že cukroví je bezva, a vaše ratolesti by si hned hrábly pro další, kdyby ho táta neběžel někam schovat…
Zní vám to jako rajská hudba? Jako pohádka na štědrovečerní prime time? Sníte o tom, že se letos před svátky nevynervujete a neudřete? Připadá vám nefér, že vy uklízíte a pečete, zatímco váš muž jde s dětmi ven? Ano, možná jste je tam poslaly vy, aby se vám při gruntování nepletli pod nohy. Anebo sice jdete za zážitky všichni a užijete si to, ale vás pořád straší myšlenka, co všechno vás ještě doma čeká. No, nevadí, naženete to, až půjdou děti spát, anebo si přivstanete ráno. Ono to nějak půjde! Každý rok to jde!
Pořád si říkám, jestli by to ale přece jen nešlo jinak. Jestli to musí být vždycky žena, kdo padne pod stromeček s posledními zbytky sil (a teď tu nedebatujeme o tom, zda se opravdu musí před Vánocemi šůrovat, jako by měla přijet nějaká světová celebrita). Jde mi o to, jak si doma dělíme práce a povinnosti, z čeho vycházíme a jak na to my ženy samy nazíráme.
Namítnete, že tu dělbu takhle nastavila společnost, a to už hodně dávno, ještě když ženy hlídaly v jeskyni oheň a muži naháněli mamuty. Možná řeknete, že tyto modely se lidem vryly do genetické výbavy a změna by byla těžká, ne-li nemožná.
Nemůžeme ale všechno házet na společnost. Kdo to vůbec je? Nějaká imaginární veličina? Kdepak!
Jsme to my, muži a ženy! Když se tedy snažíme, aby nás chlapi brali jako sobě rovné, měli jsme stejně vysoké platy, respektovali nás jako šéfky a odbornice, měly bychom je častěji pouštět do našeho světa. A do toho patří i vysavač, formy na vosí hnízda nebo leštěnka na nábytek. Patří tam brečící batole a návštěvy pediatra. Věříte, že spousta dětských doktorů vůbec nezná tatínky svých pacientů, přestože jde o úplné a fungující rodiny? Můžou za to jen ti tátové? Anebo i mámy, které by ani nenapadlo, že na očkování s Matýskem by mohl jít otec?
Prostě ať se nám to líbí nebo ne, máslo na hlavách máme i my, ženy. Možná vás přesvědčím příběhem svého kamaráda Petra. Znám pár mužů, kteří – ač nejsou profesionální pekaři nebo cukráři – dělají doma několik druhů vánočního cukroví nebo úžasné vánočky. Ženy se nad nimi rozplývají a říkají si mezi sebou: „Toho tak mít doma!“ Petr patří mezi ně. Klidně si sám vyžehlí košili, i když má šikovnou a hodnou ženu. Na Vánoce peče ona pár druhů cukroví a on také a nepřijde jim to divné. Okna myje on, protože by přece Terezu nenechal balancovat ve výšce nad ulicí.
Myslíte, že všichni Petra obdivují? Ani náhodou. Chlapi ve firmě mu dali různé přezdívky, ta nejjemnější je Kuchyňka. Kdyby chodil do hospody, asi by musel mít svůj vlastní stůl, jakousi oslí lavici. Ovšem body kupodivu moc nesbírá ani u žen! Ty se sice před Vánocemi zasní, jak by bylo krásné, kdyby jejich muž byl jako Petr, ale ten jim ve výsledku přijde málo chlapský, spíš jako kamarádka, a kdyby neměl manželku, soudily by nejspíš, že je gay.
Jenže Petra takhle vychovali jeho skvělí rodiče. Táta, který si nehrál na Ramba a netvrdil, že údělem chlapů jsou veledůležité věci, třeba zachraňovat svět. Máma, která se snažila, aby její syn měl úctu k ženám, a to ve všech směrech.
Vím, že změnit postoje většiny mužů k tak běžným, ale zároveň vysilujícím věcem, jako je třeba úklid, by bylo náročné. Asi by vás vaše drahé polovičky objednaly k psychiatrovi, kdybyste po nich chtěly upéct vánočku z osmi pramenů. Když ale k jejímu pečení přizvete malého syna, bude to považovat za skvělou hru, ne povinnost pro baby. Když někdy schválně zaperete vašemu puberťákovi jeho oblíbené triko, příště si ho radši dá do pračky sám. Když jednou nenaplníte lednici, vaši hladoví synátoři zjistí, že někde poblíž je obchod. Pravda je, že staří psi se novým kouskům učí obtížně a neradi, ale štěňatům to jde samo. Dospívající dceru zas můžete přesvědčit o tom, že chlap, co doma přikládá ruku k dílu, není bábovka. Nějaký její oblíbený youtuber taky občas vezme do ruky vysavač.
Když tedy chceme víc respektu, úcty a rovnoprávnosti, měly bychom začít od vlastních lidí. Až se tedy budete letos hroutit pod náporem předvánočních povinnosti a možná si i popláčete v koupelně, jak jste na všechno samy, zamyslete se. Však víte nad čím.
Ivana Tykač,
