Matky. Vychovávají nás, tiší každou bolest, otírají moře slz i odřená kolena. Učí nás prát se se životem i obdivovat všechny jeho krásy. Právě jim (stejně jako otcům) vděčíme za to, jací jsme, za svou podstatu. Jedna moje známá kdysi trefně pronesla, že být mámou znamená všimnout si, že na oslavě zbyly jen tři kusy dortu pro čtyři lidi, a klidně prohlásit, že dorty jste vlastně nikdy neměla ráda. Já k tomu dodávám, že v momentě, kdy se staneme matkami, přestáváme být středem svého vesmíru a tuto roli bez mrknutí oka přenecháváme svým dětem. Dost mužů se ošívá, když tvrdím, že ženy se stávají díky roli matky komplexnějším člověkem.
Většina z nás maminek každý den pracuje na tom, aby se naše děti, spolu s celou rodinou, cítily šťastné, milované a v bezpečí. Bravurně střídáme role vrchních kuchařek, pradlen, učitelek, taxikářek, ošetřovatelek i psychologických poradkyň. Ať už jde o drobnosti, nebo o podporu v těžkých časech, vždy jsme připravené tam, kde nás naše děti potřebují. Vysoké procento matek má však ještě svou vlastní práci a chce v ní uspět, protože být finančně nezávislá je základem osobní stability. Být zaměstnanou matkou v kontextu dnešních společenských očekávání představuje zátěž na více než 100 procent. Někdy se proto ptám, proč se vlastně do mateřství pouštíme? Co nás k tomu vede? Považujeme to za přirozené vyústění vztahu s milovanou osobou? Nebo tím naplňujeme klasickou ženskou roli? Je pro nás dítě šancí, jak si splnit vlastní nenaplněné ambice a sny? Nebo způsob, jak světu předat naše výjimečné geny? Či snad touha vlastnit někoho na celý život?
V poslední době se setkávám stále častěji právě s tou poslední a zdánlivě nejvíce nepravděpodobnou variantou. V rámci projektu Servis rodiny, kde pomáháme rodičům a dětem snadněji projít rozchodem či rozvodem, hovořím s matkami, které mají pocit, že děti jsou jejich majetek. Snad je to proto, že jsou více informovány, intenzivněji si uvědomují svou vlastní odpovědnost za dítě, nebo jsou více sobecké a přecitlivělé. Už období těhotenství se pro některé mladé maminky stává často až fatálně jiným stavem a zatěžuje je psychicky i fyzicky daleko více, než tomu bylo v minulosti. Po jednom dítěti si některé matky připadají zcela vysílené, a když už vlastní ratolest vypiplají z plenek, velmi dobře si pak uvědomují svoji investici a dítě začnou považovat za svoje vlastnictví.
Dítě je však svým vlastním člověkem, individualitou, za jehož výchovu nesou oba rodiče stejnou míru odpovědnosti. Je to samostatný jedinec, kterého matka přivedla na svět spolu s otcem dítěte, který má k potomkovi naprosto stejná práva jako matka, a to v časech dobrých i zlých. Když slýchávám z úst některých maminek vyjádření “MOJE dítě“, naplňuje mě to nervozitou. Jedná se přeci o “NAŠE dítě“, dítě otce i matky. Nechci slovíčkařit, ale maminky tímto výrazem „moje“ podvědomě definují svůj přístup k tatínkům a také svůj vlastnický vztah k dítěti, což právě v okamžiku rozvodu či rozchodu komplikuje dohodu o následné výchově. I to MOJE dítě potřebuje k dobré prosperitě a budoucímu úspěchu v jeho vlastním životě vidět fungování obou rolí – matky i otce. Pokud se snad jednou rodiče rozejdou, měl by mít potomek právo trávit stejné množství času s matkou jako s otcem, samozřejmě pokud ten o kontakt s dítětem stojí.
Dovolím si proto na těchto řádcích apelovat na všechny mámy, aby táty motivovaly k tomu, aby byli dobrými otci. Je rozumné podporovat jejich vztah k dítěti, protože ten se vyvíjí postupně a není od začátku tak přirozený a samozřejmý jako vztah matky, která existenci svého dítěte pociťuje po celou dobu těhotenství a ve vytváření osobního pouta má proto náskok. Pokud maminky odstrkují tatínka od kojence, protože je neohrabaný nebo má svéráznější metody, tak je to chyba. Když se podaří zapojit otce do výchovy již v raném věku dítěte, pak je daleko jednodušší udržet jeho zájem i po případném rozchodu. Troufám si tvrdit, že pokud jako matky podporujeme vytvoření pevného pouta mezi otcem a dítětem, děláme to nejen kvůli optimálnímu rozvoji dítěte, ale i pro nás samotné. V normálních případech je totiž biologický otec druhým nejdůležitějším člověkem v životě dítěte a spolu s matkou také ten, komu na dítěti záleží nejvíc. Sama jsem se v minulosti rozvedla, a tak z vlastní zkušenosti vím, že s nikým si člověk tak báječně nepopovídá o výjimečnosti vlastních dětí než s jejich biologickým otcem.
A tak je moje výzva ke Dni matek možná trochu neobvyklá. Jsem přesvědčena o pravdivosti přísloví, že Sdílená radost je dvojnásobná radost, sdílená starost je poloviční starost. Mateřství je krásný dar, a proto si ho užívejme a těšme se i z toho, že na tuhle nejtěžší životní disciplínu nejsme samy. Že jsou tu i tátové, někdy možná trochu potrhlí, s bláznivými nápady i vrtochy, ale pořád ti, kteří v životech našich dětí hrají stejně důležitou roli jako my. Tátové, se kterými můžeme štěstí ratolestí i svoje sdílet.
Přeji šťastný Den matek nám všem a zanedlouho také krásný Den otců.
Ivana Tykač,
Spoluzakladatelka a ředitelka WOMEN FOR WOMEN, o.p.s.
Matka 6 dětí
